Já jsem člověk - Boží tvor.
Jsem jedním z živočišných druhů.Jsem savec.
Patřím sem stejně, jako všechno živé i neživé, co tu na Zemi je. Mám tu své místo.
Byla jsem stvořena přírodou, která se o mě stará.
Narodila jsem se dokonalá.Jedinečná, jako všechno tady.
Moje tělo, já jsem z recyklovaných předků všeho, co tu kdy bylo a žilo. ...

Moje tělo mě obtěžovalo. Chtěla jsem být jiná. Nechtěla jsem se sebou mít nic společného. Pořád jsem se o něco snažila. Odmítala jsem sama sebe.
Nevěděla jsem, že jsem to já.
Já jsem si myslela, že ke mě moje tělo nepatří. Že to nejsem já. Že je to věc, kterou tady využiji, potom odložím a půjdu.
...

Každý z nás má právo prožívat svůj vnitřní život sám se sebou.

Já jsem si nedokázala uvědomit, že ve stresu se cítím já = moje tělo, které neustále "kluše" za mou hlavou, za myšlenkami o tom, co ještě musím, které jsou pořád hodně napřed.

Cítila jsem se opuštěná. Osamělá.
Jako by mě opustila láska mého života.Jako by odešel ten, na kom závisel můj život.Jako by zhasla všechna světla a najednou nebyl důvod, proč žít.Jako by celý můj život ztratil smysl.Myslela jsem si, že ON je můj život a důvod, proč jsem tady.Bála jsem se být sama.Chyběl mi někdo, s kým bych...

Styděla jsem se... Myslela jsem si, že ONI mě ponižují a vysmívají se mi, že jsem jiná.Tak jsem se skryla.A nikdy mi nedošlo, že jsem se nestyděla před nimi, ale že se moje tělo stydělo před nimi za to, že jsem se postavila proti sobě. Že ten stud byl pocit mého těla vůči mě.Že jsem se styděla sama před...

Možná je úzkost o spasení jen strach dětí v nás, že nás nikdo nezachrání.
Že nám nikdo nepomůže.Že nejsme hodní.Že jsme hříšní. Že jsme zlí.Že jsme špatní.Že nemáme právo být sami sebou.
Možná je úzkost a deprese strach, že nemáme svůj život ve svých rukou a že jsme ho odevzdali do rukou druhých.
Možná je panika to,...

Možná je "karma" jen to, co jsme v sobě jako děti potlačili a nikdy nevyjádřili.
Možná je peklo či stavy "barda" jen to, jak se tím stále dokola zabýváme v mysli.
Možná nám život neustále pomáhá tím, že vytváří podobné situace, abychom mohli konečně prožít a propustit to, co v nás zůstalo.
Možná se to všechno...

Možná jsme jako děti chtěli být v duchu příliš čistí. Přijatelní.
Tak moc, že jsme se začali bát sami sebe. Svého těla. Jeho projevů.Pocitů, emocí a živosti.
Mysleli jsme, že okolí reaguje na nás.Že jsme špatní a vinní tím, jací jsme.
Začali jsme utíkat před svým stínem. Sami před sebou.
Snažili jsme se necítit svoje...

Možná jsou naše vztahy příležitostí navázat vztah sami k sobě.
Možná jsme byli vedení se odevzdat druhému, ale potřebujeme patřit sobě.
Jako děti jsme přišli o moc nad svým tělem a životem. Nad sebou samými.Všichni byli větší a důležitější než my.
Naučili jsme se poslouchat a jít proti sobě, ubližovat si, abychom vyhověli těm druhým.
...