Možná jsme za Boha venku, mimo nás, v nebi, skryli morálku společnosti. Pohled z vrchu.
Za všechna ta přikázání a pravidla o tom, jací máme být a jak se máme chovat, abychom byli přijatelní.
Možná, když jsme uvěřili této vnější autoritě a začali jsme se bát sami sebe, byli jsme snadno ovladatelní.
Možná jen bylo zneužito naše...

Možná jsme všichni jako spící princezny, které čekají na prince, který je vysvobodí.
Možná jsme kdysi jako malé děti měli pocit, že nikdo nestojí o naši lásku.
O naše vyjádření citů, emocí, myšlenek, našeho vnitřního života. O nás samotné.
Stáhli jsme se do hlavy a zůstali tam jako ve věži. Osamělí. Oddělení od sebe, svého těla, života, citů... ...

Možná je vaší reakcí na strach popírání. Možná cítíte zmatek, nechcete tomu věřit. Možná se zlobíte. Možná se ptáte, proč zrovna já? Možná se všechny ty pocity střídají. A je tam spousta dalších. Možná se tak moc bojíte, že se pořád pozorujete. Možná se vyhybáte tomu vůbec něco cítit. Možná jste úplně zahlcení a nevíte, co dělat.

Možná smrt není opakem života, ale jeho fází. Možná to je jen výdech, než se znovu nadechneme v jiné formě. V jiném těle..
Možná jsme ze smrti udělali strašáka. Možná se celý život bojíme zbytečně. Stejně smrti neutečeme.
Možná by bylo úlevné se zastavit a přijmout ji. Uznat svůj konec. Přijmout svůj odchod.
Možná by bylo úlevné...

Bojíme se nemocí a bojíme se smrti.
Chceme žít a přitom jsme se vzdali života.
Jenže život venku je jen odrazem života uvnitř nás. Život se odehrává v nás.
Život = naše city, emoce a prožívání sebe sama.
Jako malé děti jsme se báli jej vyjádřit. Nedokázali jsme říct, co cítíme a naše emoce byly...

Když nereagujeme na své skutečné potřeby, když necítíme sami sebe, ignorujeme svou lásku.Nejsme ochotni milovat sami sebe.
Když jsme lhostejní k tomu, jak MY to cítíme pro sebe a odmítáme se zachovat tak, jak my potřebujeme...Nemilujeme sami sebe.
Já miluji sama sebe, když naslouchám svým pocitům a potřebám a jednám v souladu s nimi. Když konám ve...

Nejste hlasem ve své hlavě.Jste ten, kdo ten hlas slyší.
Váš hlas a myšlenky jsou představy o vás.
To, kdo doopravdy jste je ten, kdo naslouchá.
Vaše tělo.
Celý život bylo s vámi.Celý život je vámi.
Někdy v dětství jsme se ale kvůli potlačováním pocitů a emocí uzavřeli, oddělili jsme se od sebe, svého těla do hlavy....

Bereme smrt jako osobní prohru. Že jsme něco nezvládli. Jako trest.
Možná ale příroda ví, co dělá a proč. Vidí dále než my.
Dokážeme popsat, jak funguje tělo, zkoušíme ho uzdravit, pochopit...
Ale nějak si neuvědomujeme, že za ním, za tím vším, existuje síla mnohem větší než my.
Že jsme byli narozeni, stvořeni. Že naše srdce...

Možná se bojíme smrti kvůli oddělenosti od svých těl, citů a emocí. Od své lásky.
Možná ve chvíli, kdy si uvědomíme sami sebe ve svém těle, kdy se probudíme do lidskosti, v tu chvíli se ucítíme jako součást všeho, co je.
Těla i Země, všeho živého.
V tu chvíli se přestaneme bát.
Možná je strach ze...

Možná jsme začali věřit v Boha mimo nás ve chvíli, kdy jsme jako malé děti ztratili kontrolu nad sebou. Nad svými těly, pocity, emocemi a potřebami.
Najednou jsme z cítění sebe sama, z vědomí toho, že víme, co cítíme, prožíváme, chceme a potřebujeme, jsme přišli o moc nad sebou. Nemohli jsme se vyjádřit, prožít a naplnit tak, jak jsme...