Vzdání se života

Chceme žít a přitom jsme se vzdali života.

Jenže život venku je jen odrazem života uvnitř nás. Život se odehrává v nás. 

Život = naše city, emoce a prožívání sebe sama. 

Jako malé děti jsme se báli jej vyjádřit. Nedokázali jsme říct, co cítíme a naše emoce byly nevítané. Nemohli jsme projevit svůj život, svoji potřebu se prožívat v souladu se sebou tak, aby náš život, ten vnitřní plynul. 

Potlačovali jsme jej v sobě. Dusili jsme smutek, vztek... Svůj úhel pohledu. Neustále jsme se ovládali a kontrolovali a báli jsme se je ukázat. Snažili jsme se zbavit každého náznaku vyjádření své pravdy a zachovat si tvář. 

Projevit se bylo pro nás ohrožující, protože naši rodiče museli svůj život také ovládnout, protože jejich rodiče také.... A tak v nás dusili to, co bylo po generace udušeno. Citový a emoční život. 

A tak jsme vyrostli a nosíme masky a jednáme neustále v rozporu se sebou. Je pro nás důležitější, jak nás vidí druzí než to, jak se cítíme my. Skrýváme pořád dál svůj život. 

Život, který potřeboval plynout. City a emoce, kterými jsme reagovali na svět a které nám pomáhaly se vyrovnávat se životem. 

Náš život v nás, místo abychom ho pouštěli tím, že si dovolíme prožívat sami sebe pravdivě, se hromadí v nás. 

Místo toho, aby plynul dál a dál, abychom v každé chvíli prožili to, co potřebujeme teď a vyjádřili naši pravdu, tak mlčíme, přikyvujeme druhým, bereme ohledy, tiše trpíme... Jsme pořád dětmi.

Jednáme proti sobě, svému životu, pocitům a emocím, proti svým potřebám a ten život, který jsme nevyjádřili se v nás hromadí a roste. Místo pouštění ven bují unitř nás. A ukazuje se ve formě nemocí.

Bolí nás tělo, fyzická bolest je přenesenou bolestí toho nahromaděného uvnitř nás. 

Bolí nás odmítání sebe sama.

Bojíme se smrti, protože jsme dávno v sobě zemřeli. Oddělili jsme se od sebe, od svého těla, svých citů a emocí, od svého života. 

Díváme se na sebe jako na cizí. Jako by to, co cítíme k nám nepatřilo. Jako bychom nebyli svým tělem. Zapomněli jsme na sebe, že jsme tady taky. Už dávno tomu, co my cítíme nevěříme.

Zpochybnili jsme to přesvědčeními o tom, jak se máme chovat a jací máme být. Chceme mít svůj vnitřní život jiný, než jaký je. Velí nám hlava, představy, morálka a sebe sama, svých pocitů a emocí, prožívání se v těle se bojíme. 

Vzdali jsme se svého života.

Potřebujeme se zastavit a podívat se pravdě do očí. Uvědomit si v tom všem sami sebe.

Jak se opravdu cítím v tom, co žiju?

A dovolit si pustit to ven. 

Dovolit si to vyjádřit, cítit a prožít. 

Postavit se za sebe sama.

Za svůj život. Za takovou, jaká jsem, tak, jak to právě teď mám. Navzdory všemu a všem. 

Tohle jsem já.

Přiznat se k sobě.

Konečně.

Převzít za sebe zodpovědnost.

Přijmout svůj život.

My jsme ti, na které jsme celý život čekali. Až si na SEBE vzpomeneme.

A uvědomíme si, že všechny ty pocity, potřeby, kterých naplnění jsme čekali od druhých, patřily nám. Čekaly na nás, až si to dovolíme.

My to potřebovali od SEBE.

Věřit svým pocitům a potřebám.

Důvěřovat tomu, jak MY to máme.

Ctít a respektovat sami sebe.

Naslouchat sobě.

Milovat sebe sama.

Žít svůj život.

Život, my se potřebuje projevovat. 

S láskou k sobě. 💞

Mirka Zagozdová