Strach ze života

My jsme dávno zemřeli ve chvíli, kdy jsme se přestali ztotožňovat se svým tělem. 

Vyjadřovat to, kým jsme.

Když jsme přestali ztělesňovat sami sebe.

Tím jsme se odtrhli od přírody, od života v nás.

Od živoucího těla.

V tu chvíli jsme zemřeli a začali jsme žít v duchu. 

Bez těla. 

Bez vědomí sebe sama, kdo doopravdy jsme.

Bez lásky.

Ve strachu.

Jako bychom se odtrhli od své podstaty a zůstali viset ve vzduchoprázdnu. 

Naše tělo doslova zcepenělo, ztěžklo a ztuhlo.

Uvěřili jsme, že jsme duchové, kteří používají tělo. Že tělo je těžká věc, kterou vláčíme životem.

Odtrhli jsme se od kontinuity života a ztratili jsme víru, smysl, vědomí sebe samých.

Zapomněli jsme, že jsme cítící, myslící, vědomá těla, která byla stvořena přírodou a jsou její součástí. 

Že jsme žití. 

Že je o nás postaráno.

Ve chvíli, kdy se přestaneme oddělovat od svých těl a svým vědomím se vrátíme domů, tam kam patříme...

Do svého těla

A znovu splyneme z přírodou...

V tu chvíli se přestaneme bát.

Nebudeme potřebovat věřit v zákony, filozofie, morálku, ale budeme bytostně vědět, kdo jsme 

a kam patříme. 

Uvědomíme si, že jsme součástí něčeho mnohem většího, než jsme my sami.

Staneme se člověkem.

Vzkřísit můžeme jen každý sám sebe.

Otočením své pozornosti k tělu.

Vytvořením vztahu k sobě.

Můžeme odevzdat tu tíhu zemi a oživit se svým zájmem, nasloucháním tělu, cítěním sebe a porozuměním sami sobě.

Každý se může znovu zrodit do věčného života.

Koloběhu přírody.

Skrze vědomé tělo.

Život, který jsme dostali darem, o který máme s láskou pečovat...

Je v našem těle. 

Postarejme se, každý sám za sebe, o sebe, abychom se cítili dobře. Sami se sebou.

A potom vzájemně spolu.

Skutečná laskavost vůči druhým může přijít teprve tehdy, až budeme laskaví ke svému tělu, jeho projevům a přirozenosti.

Sami k sobě. 

🌿

Mirka Zagozdová