Rodiče, zraněné děti

Starší manželský pár. Muž špatně slyší a žena vidí rozmazaně a často jí rudnou oči. Obrátil se na mě jejich syn.

Příběh muže je z jeho asi 8 let vůči mámě. Cítil se jí být nepřiměřeně dotýkaný, jako by slovně možná i fyzicky. Uzavíral se a skrýval to, jak ho to zraňovalo. Měl pocit, že si její lásku musí zasloužit. Být jakým ho očekávala. Zatěžovalo ho to, kladla na něj víc požadavků, než byl schopen unést. Cítil se jí být ale odmítnutý, tak se křečovitě snažil. Přetěžovalo ho to. Šel proti sobě. Měl velký smysl pro povinnost. Snažil se být zodpovědný, ale přebral zodpovědnost za ní.

Jako by ho pořád slovně atakovala a on to nechtěl slyšet a skrze ty jsi se to teď otevřelo. Jak se k němu chová jeho manželka? Neříká mu taky, co má a nemá dělat? 

Jeho máma byla učitelka a skoro jako každá učitelka je tak trochu učitelkou i doma, takže určitě. Vytváří na druhé takový podprahový tlak, že by měli rychle odpovědět, že i synovi to je nepříjemné a někdy na to reaguje tak, že prostě tu otázku ignoruje.

Příběh paní je z jejích 8 let vůči otci.

Jako by musela bojovat za to, kým je. Být neustále připravena se obhajovat. Cítila se podvedená. Musela mu věnovat extrémní pozornost, dávat pořád pozor. Cítila se opuštěná. Ubližovalo jí to. Jako by ho až nenáviděla za to. Necítila se v bezpečí. Jako by ji pořád kritizoval. Bála se, a musela v tom být. Toužila být k němu otevřená, ale bylo to pro ni trauma, uzavřela se.

A tohle to celé vlastně doplňuje. Ona to jako by žila obráceně, aby se cítila bezpečně. Potřebovala mít všechno pod kontrolou.

A všichni lidé to máme podobné. Žijeme ze starých zranění, které jsme neuměli uvolnit a realita se nám skládá podle toho, jak to máme uvnitř a volá skze nemoci a situace po uzdravení. Není to trest, je to pomoc, když přijde nemoc.