Nikam jsme neodešli

Vytrhli jsme se z celku. 

Jako by zrození byl proces vyjmutí, jakéhosi vyloupnutí jedné formy - z celku matky, přírody.

Našeho zrození se jako jedinečné individuality. 

Naše utrpení začalo tím, že jsme opustili vědomí sebe sama. 

Svého těla. 

Jednotu se svým tělem.

Když jsme si začali uvědomovat druhé. 

Svět kolem nás. 

Dívat se z venku.

Ztratili jsme pocit, že jsme doma.

Že víme kam patříme.

Že jsem milováni.

Svým tělem. 

Svým srdcem.

Matkou.

Přírodou.

Přestali jsme cítit sami sebe.

Sami sebe milovat.

Sešli jsme sami sobě z očí.

Opustili jsme vnímání skrze sebe zevnitř.

Svůj jedinečný pohled na svět.

Jako bychom zemřeli zaživa.

Ztratili jsme spojení s tělem a se vším, co je.

Ztratili jsme vědomí sebe sama.

Jako by potom naše fyzická smrt byla jen návratem domů, zpátky do jednoty přírody.

K matce. 

Ze které jsme vzešli.

Skrze uvědomění si těla jako živé, cítící bytosti, jako sebe sama, se můžeme zpátky domů, do vědomí jednoty dostat za svého života.

Potom nikdy nezemřeme.

Zůstaneme si vědomi sami sebe. 

Jedna živá bytost s nekonečnem mnoha vyjádření forem.

Neustálý růst, vývoj...

Cykly zániku a znovuzrození.

Život se dá jen cítit a prožívat.

Je teď v našem těle.

Náš jedinečný čas. 

Jsme si toho vědomi?

Nestačí jen věřit.

🌱

Mirka Zagozdová 

https://www.telojebohem.cz