Naše pravda
26.07.2022
Celé dětství jsem se bála výtahu, klaustrofobie, bála jsem se, že zůstanu v pasti... Jediný, s kým jsem se nebála byl táta...
Nemohla jsem nic. Tak jsem se oddělila do hlavy a stala se apatickou vůči sobě.
A jako by se to týkalo vyjádření sebe sama. Já jsem byla plná pocitů a emocí, které jsem se bála vyjádřit a zároveň jsem jich byla plná uvnitř sebe, a nebylo kam uniknout. Naprostá bezvýchodnost.
A zároveň jsem se bála si ty pocity přiznat, protože bych s tím musela něco udělat, vyjádřit je a to jsem si nedovolila.
A zároveň jsem se bála si ty pocity přiznat, protože bych s tím musela něco udělat, vyjádřit je a to jsem si nedovolila.
Ztratila jsem svobodu se svobodně vyjádřit v souladu se sebou, věřit sobě, tomu co cítím... Jako bych utíkala a nebylo vlastně kam. Ztratila jsem víru, naději, že existuje řešení.
Nemohla jsem nic. Tak jsem se oddělila do hlavy a stala se apatickou vůči sobě.
Vnést světlo do tmy.