Naše pravda

A jako by se to týkalo vyjádření sebe sama. Já jsem byla plná pocitů a emocí, které jsem se bála vyjádřit a zároveň jsem jich byla plná uvnitř sebe, a nebylo kam uniknout. Naprostá bezvýchodnost.
A zároveň jsem se bála si ty pocity přiznat, protože bych s tím musela něco udělat, vyjádřit je a to jsem si nedovolila.

Ztratila jsem svobodu se svobodně vyjádřit v souladu se sebou, věřit sobě, tomu co cítím... Jako bych utíkala a nebylo vlastně kam. Ztratila jsem víru, naději, že existuje řešení.

Já jsem se bála uvědomit si pravdu.

Pojmenovat, jak to je, protože nebylo úniku. Já v tom musela být, žít, nemohla jsem odejít. Říct dost, tohle nechci.

Jako by to souviselo s uvědomováním si reality. Jako bych ji mlžila sama před sebou a bála jsem si říct tu syrovou a jednoduchou pravdu. To, co jsem cítila.

Jako bych si tvořila iluze a utíkala před tím, co jsem cítila, ze strachu, že se to stane. A já to nechtěla.

Postupně jsem přestala cítit. Sebe cítit. Přestala jsem si věřit. Milovat se.

Já jsem se zlobila na sebe ta to, že jsem to TAK cítila.

Já se cítila v pasti ve svém těle. V sobě.
Nemohla jsem nic. Tak jsem se oddělila do hlavy a stala se apatickou vůči sobě.

Zadusila jsem život v sobě. Sebe sama.

Možná stačí se jen zastavit a dovolit si uvidět a pojmenovat pravdu, tu surovou, co cítíme, naší realitu a tím se s ní a se sebou spojit.

Jen si to přiznat a tím se to může proměnit. Vyjdeme z té pasti. Uvnitř sebe.

Dovolit si pojmenováním toho , co cítíme postavit se tváří v tvář pravdě. Sami sobě.

Nedělat, já nic, já muzikant... My jsme dělali, že to nevidíme. Že nic necítíme. My jsme se báli, že jsme špatní, když to řeknene a přiznáme. My jsme se báli použít rozum, mužskou část. A bez ní jsme byli ztraceni. Bez uvědomění si sebe sama.

Spojit hemisféry. Uvědomit si a pojmenovat to, co je, co cítím a vidím.

My jsme neviděli sami sebe. Hráli jsme si na schovávanou se sebou.

Sami máme tu moc se dostat z té pasti.

Vnést světlo do tmy.