Jste svým tělem

Jste ten, kdo ten hlas slyší.

Váš hlas a myšlenky jsou představy o vás.

To, kdo doopravdy jste je ten, kdo naslouchá.

Vaše tělo.

Celý život bylo s vámi.

Celý život je vámi.

Někdy v dětství jsme se ale kvůli potlačováním pocitů a emocí uzavřeli, oddělili jsme se od sebe, svého těla do hlavy.

Odcizili jsme se sami sobě.

Opustili jsme se.

Zůstali jsme viset ve vzduchoprázdnu.

Opuštění a osamělí.

Viděli jsme jen druhé, co oni, jak oni nás vidí a nedokázali jsme se vrátit svou pozorností k sobě.

Jako bychom se ocitli bez domova. 

Jako bychom se neměli kam vrátit.

Jako bychom nikoho neměli.

Sami uprostřed světa.

Bez svého života.

Vyhoštěni.

Ale navzdory všemu, navzdory tomu, jak jsme o tom, o sobě přemýšleli, jsme tu stále byli.

Tichý svědek. Teplá náruč. Přijetí. 

Bůh = tělo, bylo vždycky s námi. Námi.

Jen jsme si to nedokázali uvědomit.

Nikdy jsme nebyli sami.

Nikdy jsme nebyli opuštění.

Jen jsme v sobě zemřeli, když jsme přestali projevovat sami sebe skrze tělo, své emoce. Když jsme přestali vyjadřovat to, co cítíme. 

Sami sebe.

Odevzdali jsme moc nad sebou, svým tělem, životem a prožíváním se druhým.

To, jak nás vidí a jak na nás reagují bylo důležitější než to, jak my se cítíme a prožíváme.

Žili jsme ve věčném boji mezi hlasem morálky a tím, co jsme cítili a potřebovali my.

Je čas se vrátit domů. Obrátit svou pozornost k sobě. Bez ohledu na druhé si uvědomit, jak se cítíte a co prožíváte.

Vrátit si moc nad svým životem zpátky.

Dovolit si prožívat sám sebe.

Cítit svou pravdu.

Důvěřovat sobě, svému tělu, Bohu.

Skrze pocity a emoce nás vede.

Žije nás. 

Žije vše, co je.

Všichni jsme jedno.

Pusťme se a dovolme to.

Naše tělo je naše duše.

Všechno na Zemi má duši.

Skrze ni jsme spojeni.

Jakoby bychom vnímali, že jsme všichni jedno, ale nedokázali jsme si uvědomit sami sebe.