Já tady nejsem

Jako malé dítě jsem se skryla.

Oddělila jsem se od těla do hlavy, 

abych necítila vinu za to, jaká jsem.

Co a jak prožívám a vyjadřuji.

Skryla jsme se tak dobře, sama před sebou, 

že jsem si přestala své pocity 

a emoce spojovat sama se sebou.

Stala jsem se myšlenkou, představou o sobě.

Obvinila jsem druhé, že kvůli nim se tak cítím

a že oni za to můžou. 

Protože jsme se nemohla prožívat tak, 

jak jsme sama potřebovala,

abych se vyrovnala se situacemi, 

přestala jsme se v nich cítit. 

Stala jsem se obětí druhých a myslela jsem si, že reaguji na druhé.

Zřekla jsem se sama sebe.

Potřebuji se probudit z té iluze.

Z toho snu, že tu nejsem. 

Potřebuji své vědomí, 

svou pozornost přestat dávat druhým, 

že to ONI a vztáhnout to, co cítím

a prožívám na sebe. 

Dotknout se sama sebe.

Uvědomit si, že se TAK cítím, 

protože přehlížím já sama sebe.

Protože nevidím sama sebe.

Protože necítím sama sebe.

Protože si neuvědomuji, že to, 

co cítím jsem zase jenom já sama.

Že moje myšlenky se netýkají druhých.

Že moje pocity se netýkají druhých.

Že moje emoce se netýkají druhých.

Že to jsem pořád já.

Že to je o mě.

Že jsem jedno.

Potřebuji

Dát sama sobě pozornost

Dovolit si být znovu jako dítě 

Beze strachu z toho, co prožívám

Ukázat se, vyjádřit svou pravdu 

Být sama sebou ve své přítomnosti

Zacelit tu ránu po mé nepřítomnosti

a cítit se - prožívat se - milovat se, tak, 

jak jsem vždycky potřebovala

a nikdy jsme si to nedovolila. 

Být tu pro sebe.

V míru se sebou.

Ve-smíru.

A skrze cítění sebe a naplnění sebe sama potom ve vztazích pro druhé 

a pro Zemi. 💞

V bezpečí. 💗

Mirka Zagozdová