Hluboké léčení

V životě se odehrávají situace, které nás ochromí. Přijdou z ničeho nic a my se náhle ocitneme ve víru události a emocí.

Nemoc, úraz, rozchod, smrt, šok........ 

Za vším je poselství pro nás.

A my jsme v těch chvílích nějak naučení jednat. Hledáme, co udělat. Kdo nám pomůže. Kdo to za nás vyřeší. Kdo nás zbaví bolesti.

Cítíme se bezmocní a bezbranní a snažíme se být silní a pozitivní a zachovat se správně. 

Utečeme od sebe. 

Zůstaneme na povrchu.

Díváme se ven

Bojíme se otočit.

Podívat se na sebe.

Cítit sami sebe. 

Pod tím vším, co se děje, se ale odehrává proces hlubokého léčení. Kdy sám život nám staví tyto životní konstelace.

Ne proto, aby nás ochromil nebo potrestal. Je v tom akt důvěry a volání po uzdravení něčeho dávného v nás, co nám brání být teď šťastní. Co opakujeme celý život nebo rodově. Tohle znamená karma. 

A pokud si dovolíme v tom , co přišlo zůstat plně přítomní a prožít to všechno, co se v nás otevřelo, přijdou nám dary.

Ano, bolí to. A všechny ty pocity a emoce jsou šílené. Hluboké . Ale strach je větší než prožitek. 

Pokud dokážeme zůstat se sebou, v těle, v prožitku s důvěrou, že se to neděje proti nám, ale pro nás, tak tu cestu projdeme. 

A vyjdeme ven změnění. 

Něco starého a skrytého, co běželo na pozadí našich životů se uvolní a my se můžeme uzdravit. Znovu se nadechnout. Blíže k sobě. Více sví. 

Právě procházím hlubokým procesem spojeným s mým psem, Eliškou. Jako by si paralelně s jejím procesem odžívám své hluboko skryté pocity a emoce z dětství. 

Viny, studu, odmítnutí, zostuzení, strachu z odhalení mé špatnosti... Tak opravdové a bolavé. Když v tom zůstávám, v té vlně, která přijde, jsem úplně ponořená. Až ztracená.

A když to projde, tiše vyplave pochopení proč... Jako by se to celé poskládá a zapadne. Mě se uleví a zároveň ta situace se promění. 

Jako by naše duše - těla, skrze přírodu spolu byla v situacích a vztazích, jaké právě potřebujeme k tomu, abychom se mohli osvobodit od minulosti, kterou neseme v těle.

Pustit staré vzorce a přesvědčení, kterých se držíme svou myslí a stát se více přirozenými, takovými, jací jsme byli stvořeni. 

S Eliškou jsem propustila hluboké pocity viny za to, jaká jsem. Studu za svá rozhodnutí. Strachu z odsouzení druhými. Pocity vyloučení. 

Jako bych se bála převzít zodpovědnost za své pocity, které mě vedly. Za svá rozhodnutí. Za sebe sama. Utíkala jsem před vinou, ve snaze být dokonalou a svatou. Nechtěla jsem, aby byla vidět moje lidskost. Nechtěla jsem cítit bolest. Nechtěla jsem vypadat zlá a špatná. 

Jako by za tím vším byl hluboký strach z odmítnutí - že když lidé uvidí pravdu, jaká já jsem, tak o mě nebudou stát. 

Neuvědomovala jsem si, že tím největším soudcem jsem já sama sobě. Že jsem se zřekla sebe, abych si zachovala obraz sebe sama, jak jsem chtěla být viděna. Jak jsem očekávala, že mě chtějí druzí mít.

Že jsem nejvíc ubližovala já sama sobě. Že jsem se zřekla pro druhé sebe v těle, svých pocitů, své přirozenosti. Svého vyjádření, projevení a ztělesnění. 

A díky tomu procesu jsem si uvědomila, že když se já příjmu, se vším všudy, už se nemusím bát o přijetí druhými. 

Že se můžu uvolnit a být sama sebou, taková, jaká jsem. Se vším všudy. 

Že potřebuji přijmout svou lidskost, to, co a jak cítím, i když to druhým nemusí dávat smysl. 

Že když se za sebe postavím, upřímně, pravdivě, tak nepotřebují potvrzení z venku. 

Ti kdo mě vidí, zůstanou a ti kdo o mě nestojí, odejdou. To je život. 

Ano, tohle všechno jsem už dávno věděla. Už jsem to někde četla. A uvědomovala jsem si, že to tak je. 

Ale sáhnout si na to, žít to, člověk může teprve, když uvolní to, co mu tím bránilo být. 

Potom se to stane jeho součástí. Ne něčím, na co by musel myslet, ale prostě to tak má. 

Lehkost života neni něco, k čemu se můžeme mysli donutit. Lehkost může přijít ve chvíli, kdy přestaneme popírat "slabost" - bolest, pocity, emoce. Svou lidskost. S tím potom přijde i radost. S uvolněním kontroly sebe sama. 

Když se z mysli skloníme k tělu.

Když si dovolíme plakat.

Cítit svou pravdu.

Přiznat si vinu.

Přijmout bolest. 

Prožít emoce.

Zachovat se podle sebe.

Postavit se za sebe.

Ukázat se jiní.

Zachovat se divně.

Kdy to, jak to já mám je pro mě důležitější než to, co na to druzí. 

Potom přichází hluboké léčení a uzdravování.

Potom se z představy o Já stávám člověkem. Sama sebou.

Jak uvnitř, tak venku.

Jak venku, tak uvnitř. 

A zároveň - z pocitu oddělení a osamocení jsem přes tělo spojená s celkem, s přírodou. 

A cítím - nejen sebe, ale tu obrovskou oporu, která mě žije a která ví proč se to všechno děje.

Já si jen potřebuji přestat zakrývat oči, uši a pusu a dovolit si vidět srdcem za to, co je na povrchu.

I když nevím, co bude zítra a jak to dopadne.

S důvěrou, že jsem jedinečnou a nepostradatelnou součástí procesů na Zemi. 

Tohle je prostě život.

Pojďme najít odvahu se skutečně setkat. 

Mirka Zagozdová