Být či nebýt

Úryvek z příběhu emocí...

 

Jako byste jen existovala, ale nežila. Jen přemýšlela a filozofovala o životě.
Jako byste se cítila nějaká prázdná. Jako byste měla pocit, že nic nemáte, že nic nejste. Jako byste nevěděla, co dělat.
Jako by to byl zároveň takový těžký vnitřní pocit, takový tělesný pocit, jako by vás něco tížilo.
Jako by vás něco stahovalo dolů a vy jste se tomu chtěla vyhnout. Nechtěla jste to cítit.
Jako by to byla nějaká těžká kotva, která vám ale překážela, které jste se bála a kterou jste nechtěla cítit.
Jako byste od ní chtěla utéct, uletět. Necítit jí. Necítít to už. Jako by to byla až nějaká noční můra, které jste se chtěla zbavit a už ji nikdy neprožít.
Jenže ona tam pořád byla. Nešlo se toho zbavit jen tak.
Jako by to bylo vaše tělo, které jste nechtěla cítit a prožívat. Jako byste si myslela, že je zbytečné. Že je k ničemu. Jako byste se na něj zlobila a odmítala ho. Nechtěla jste ho. Nechtěla jste sama sebe.
Jako byste se nějak nad něj povýšila do hlavy a stala jste se myšlenkami oddělenými od něj, od svého těla, se kterým jste nechtěla mít nic společného.
Jako by bylo špinavé, nečisté. Odporné a nechutné. Tmavé.
Jako byste na něj svedla všechno příkoří, které se vám dělo. Všechnu neúctu, nerespekt, všechny hanlivá slova, všechno fyzické násilí, všechno, co se vás hluboce dotýkalo a nutilo vás myslet si, že jste špatně, všechno, co vás nutilo cítit se vina za sebe, všechno, co vám ubližovalo a ponižovalo, zostuzovalo...
Všechno jste to svedla na tělo, které bylo vidět a které "za to mohlo". Aby jste přežila , abyste mohla být živá a hrdá na sebe, abyste si aspoň trošku mohla sama sebe vážit, tak jste se stala hlasem v hlavě, všemi slovy, které jste slyšela a zachytila a která jste nasála jako houba a pořád dokola je používala.
Proti sobě. Jako byste se sama nad sebe povýšila a začala si vytvářet představu o sobě, že nejste toto tělo, že jste někdo jiný, že k vám nepatří, že ho jen "používáte" jako věc nutnou pro život na této Zemi. Ale že sem nepatříte.
Ale celou dobu jste ho cítila, vnímala, jako tu kotvu, která vás drží na místě a stahuje dolů, abyste úplně neodletěla.
Jako by díky tělu jste přežila. Jako by tělo byla červená nit, kotva, která vás celou tu dobu držela, jako balónek na provázku, při životě.
Jenže vy jste si to neuvědomovala. Že žijete díky němu a že to je dar. Vaše tělo i váš život.
Jako byste byla vůči sobě, němu lhostejná. Jako byste ho používala jako věc, ale bez vztahu k němu. Necitlivě. Jako byste ho, sama sebe nemilovala, necítila a nevnímala.
Jako by to tělo ale bylo živé a potřebovalo vás, vaší pozornost, vaší lásku a péči. Ono potřebovalo být nejen používáno a využíváno, ale s láskou prožíváno. S vědomím, že jste jím a diky němu jste živá.
Jako byste žila odpojená a oddělená od sebe sama, od svého těla, srdce a života. Jako by vás nezajímalo. Co cítí, co potřebuje, co prožívá. Jako byste ho ze své hlavy nevnímala a řídila se myšlenkami a představami o životě, které jste za život posbírala. O tom, jaký život je a má být.
Bez ohledu na skutečnost. Jako byste nevnímala tu vzácnost svého zrození, svého bytí ve vašem těle, tu jedinečnou příležitost být naživu.... A pořád jste se rozhlížela a chtěla něco jiného, něco víc, cokoli většího a honosnějšího, všechno, jen ne vaše tělo. Vás samotnou.
Zlobila jste se, že vás omezuje, že kvůli němu nemůžete... Ale neuvědomila jste si, že díky němu právě že jste tady.
Jako byste byla tak moc oddělená a vzdálená,ve svém osobním světě, v pomyslné bublině ve své hlavě, že jste tělo vnímala lhostejně, jako zbytečné a nudilo vás.
Jako byste se během dětství omezovala postupně, své cítění se a prožívání, až jste se odstranila a ztratila jste se sebou kontakt.
Jako by ve vás zůstala zlost , že jste přišla o to jediné, co jste v životě měla. O život ve svém těle. O SEBE sama.
Jako byste se díky koním vracela k sobě. Krok za krokem. Jako by díky jejich tělům a kontaktu s ním jste znovu pomalu objevovala sama sebe. Jako byste ta majestátní zvířata potřebovala, abyste se znovu našla.
Viděla jste film Avatar 1? Jak se spojovali skrze hřívu s těmi koňmi. Jak potřebovali cítit tlukot jejich srdcí. Sladit se. Napojit se. Vést je zevnitř.
Váš kůň vás k tomu laskavě vede. On vás cítí. Ví o vašem odpojení se od sebe sama. Ukazuje vám vás a čeká, až to uvidíte. Až se začnete znovu vnímat a cítit. On se snaží, abyste se vrátila do těla, abyste ožila, abyste byla přítomna ve svém těle. Aby jste z hlavy klesla do těla. Abyste se s ním skrze cítění a vnímání sebe ve svém těle spojila a vnímala a cítila jeho.
Potřebuje, abyste si začala uvědomovat sama sebe. Jak se vy cítíte? Co prožíváte? Co potřebujete? Zlobíte se na něj? Vidíte jen jeho? A kde jste vy? Kdo jste vy?
On potřebuje, abyste si všimla sama sebe. Abyste se uviděla a uvědomila si, že tam jste taky. Ne jen jako myšlenka, která něco chce, ale i jako tělo, které cítí a prožívá se.
Zvířata jsou naši učitelé. Oni vědí. Oni jsou stále napojení na přírodu, na Zemi, vědomé inteligentní bytosti, které mají vnitřní vedení.
Naše tělo je taky zvíře. Jsme živočišný druh. Ať si myslíme, co chceme, ať se snažíme, jak chceme, ať děláme, že ne, že sem nepatříme, že máme větší moc, že my tady tomu vládneme...
Tak stejně jako ve zvířatech a ve všem živém na zemi v nás je síla, která nás žije a vede.
Ta síla, která vás i dovedla ke mě. Která o vás ví, které jste součástí a která potřebuje, abyste se vrátila k sobě. Do těla, do svého života. Do cítění a prožívání sebe sama. Z iluzí představ o životě do pravdy, reality tohoto světa.
Potřebujete přijmout zodpovědnost za sebe, své tělo, svůj život.
Mám pocit, jako by se teď, v tomto čase každý rozhodoval, kterou cestou dál půjde. Každý má svobodnou volbu. Být či nebýt. Žít či nežít.
Život se každému v každém okamžiku nabízí a dává možnost prohlédnout ty iluze a žít doopravdy.
Váš život, vaše tělo volá a chce , abyste žila, naplno, přítomna ve svém těle a životě.
Protože jediné, na čem skutečně záleží je váš život.