Bůh v nás

Najednou jsme z cítění sebe sama, z vědomí toho, že víme, co cítíme, prožíváme, chceme a potřebujeme, jsme přišli o moc nad sebou. Nemohli jsme se vyjádřit, prožít a naplnit tak, jak jsme my potřebovali.

Dospělí, rodiče, učitelé, se k nám chovali tak, že oni ví lépe než my sami, co potřebujeme. Začali jsme věřit autoritě mimo sebe a pochybovat o sobě. Měli jsme pocit, že jsme málo takoví, jací jsme. 

Jedinou obranou pro nás, co by malé děti bylo potlačit prožívání sebe sama a odejít do hlavy, kde jsme odporovali v myšlenkách tomu, co bylo a nebo jsme sklopili hlavu a odporovali sami sobě.

Postupně jsme dospěli, vyrostli naše těla, ale pořád jsme žili v módu můžu - nemůžu, závislí na vnějších autoritách. Snadno ovladatelní. 

Rodiče vystřídali partneři, učitele šéfové v práci. Boha vystřídala vláda. A systém nás dál ovládal svými povoleními a nařízeními. A my měli pocit, že nic nezmůžeme, že jsem bez-mocní.

Uvěřili jsme slibům Boha, že po naší smrti konečně přijde ten vysněný ráj. Uvěřili jsme , že ta příští vláda konečně pochopí naše potřeby a bude jednat pro nás.

Čekali jsme na spásu, která přijde odněkud z venku a zachrání nás. Že ten pravý život nás teprve čeká. 

Lidé unikají do virtuálních světů, kde mohou být kýmkoli a dělat cokoli. Mladí lidé se přestávají cítit a vnímat ve svých tělech, přestávají věřit sami sobě, nevědí, kdo vlastně jsou ani jaké mají pohlaví.

Možná je potřeba si uvědomit, že každý z nás čeká sám na sebe. Na to, až se probudí a vezme si moc nad sebou, nad svým tělem, prožíváním, cítěním, myšlením a naplněním potřeb zpátky.

Možná je čas uvědomit si, že se můžeme postavit na vlastní nohy a ozvat se. Přestat se ptát, jestli sníme, ale dovolit si cítit to naše jedinečné a naplnit to. Svoje niterné potřeby.

Možná je čas si uvědomit, že to,co potřebujeme, nejsou věci a zážitky, které se dají koupit za peníze. Ale že je to náš vnitřní život, který potřebuje oživit.

Že skutečně potřebujeme převzít moc nad svými těly. Dovolit si cítit cokoliv tak, jak my potřebujeme. Dovolit si se za sebe postavit a nesouhlasit s druhými,, nemanipulovat se sebou a svými názory. 

Dovolit si cítit se se sebou bezpečně a vědět, že se kdykoli a kdekoli dokážeme za sebe postavit a obhájit se. Uvědomit si, že už nemusíme trpět žádné chování a jednání druhých, které nám ubližuje, ale že máme právo se vyjádřit a odejít, něco udělat. 

Krok za krokem si uvědomovat sami sebe, svůj jedinečný pohled na svět. Nenutit se cítit jako druzí. Mít to jako druzí. Vypadat jako druzí. Cítit se kvůli tomu divní nebo špatní, že to máme jinak.

Čím víc se postavíme skrze cítění sebe sama za sebe, čím méně budeme přemýšlet o tom, jak by to mělo být a budeme pravdiví v tom, jak to máme, tím více sami sebe osvobodíme. 

Tím více se budou druzí cítit kolem nás svobodněji. A tím méně si necháme líbit.

Vraťme svou pozornost zpátky k sobě. Vezměme si moc nad sebou zpátky do svých rukou. Uvědomme si každý sám sebe.

Pojďme si uvědomit, jak ta naše jedinečnost je krásná a jak se doplňujeme. Místo soupeření, srovnávání se, hodnocení a napadání pojďme se sdílet a být fascinováni jinakostí druhého. 

Můžeme potom, krok za krokem, ze vnitř ven vybudovat nový svět, svobodný, kde bude mít každý své místo. 

Tím Bohem jsme my, když uvěříme, že můžeme.

Mirka Zagozdová