Bůh neexistuje

Možná jsme svou sílu kdysi ztratili ve chvílích, kdy jsme se už jako malé děti nemohli projevovat podle svých potřeb. Když jsme museli dělat věci, v čase, kdy jsme to necítili. Kdy naše těla byla tak malá, že si s námi dospělí dělali, co chtěli. Tak jako jejich rodiče s nimi...

Možná jsme už tenkrát ztratili svou důstojnost. Nemohli jsme nic dělat. Museli jsme se podvolit. Neměli jsme volbu.

Možná to bylo pro nás tak ponižující, že jsme se povýšili sami nad sebe. Nad svá těla. Utekli jsme do hlavy, příběhů o tom, jaké by to bylo kdyby... A už jsme se jen pozorovali z dálky. Už jsme se neprožívali. Už jsme nebyli. Stali jsme se myšlenkou bez svého osobního výrazu. Žili jsme představami a koncepty mysli.

Během života jsme cítili volání a hledali sami sebe. Hledali jsme se ale mimo nás. Našli jsme jen trestajícího Boha, politiky a báli se sami sebe ještě víc. Přibyly další podmínky společnosti... Hledali jsme hlavou.

My ale hledali toho hodného Boha, někoho, kdo by nás přijal takové, jací doopravdy jsme. Který by nás vyslechl a miloval za všech okolnosti. Který by nás neopustil. Který by nás zbavil pocitů viny a studu, že nejsme dostateční.

Neuvědomovali jsme si, že se tak chováme sami k sobě. Že my sami sebe soudíme a srovnáváme a potlačujeme a nevyjadřujeme. Že se tolik bojíme sami sebe, že jsme se úplně oddělili.
Nedokázali jsme si uvědomit, že všechno, co cítíme a o čem přemýšlíme jsme jen my sami. Mysleli jsme si, že jsme pod drobnohledem světa, nebo že to jsou ti druzí, o kom my přemýšlíme.

Jenže se to netýkalo nikoho venku. My sami sebe jsme z mysli pozorovali a kritizovali. Viděli jsme druhé a neviděli jsme sami sebe. Nedokázali jsme si uvědomit sami sebe. Že to vypovídá o našem vztahu k nám. Že to je všechno o nás.

Možná je ta bezpodmínečná láska blíže, než jsme čekali a možná je úplně jinde, než na nebesích.

Možná je tělem.

Můžeme ji zakusit, když sejdeme z myšlenek a uvědomíme si sami sebe v těle. Když zůstaneme tišší v naší přítomnosti. Můžeme konečně a skutečně cítit sami sebe. Milovat se. Soucítit se sebou. Vydechnout. Uvolnit se.

Naše tělo nás nesoudí. Ono a námi je a vždycky bylo. Vždycky nabízelo svou náruč a přítomnost.
To my jsme šli myšlenkami proti němu a své přirozenosti, kterou jsme si uvědomovali skrze okolní svět.

Možná si potřebujeme uvědomit tu pravdu o sobě. Že s tělem jsme jedním. Že s tělem máme mít vztah. Že tělo je naším Bohem a naším chrámem. Přijmout vědomě sami sebe. Být se sebou. Být sami sebou.

Potřebujeme své tělo přijmout za svou autoritu. Jemu naslouchat. Cítit sami sebe. Svoje pocity. Svou jedinečnost. Svou krásu. Svoje skutečné potřeby. Dát pozornost sami sobě. Ne tomu, co se děje venku.

Naše prázdno nezaplníme věcmi ani vztahy. Ani zážitky. Potřebujeme se naplnit prožíváním sebe sama ve svém těle. Svou jedinečností. Svým úhlem pohledu. Uvědomit si, jak my se vztahujeme ke všemu, co je, jak my cítíme svět v sobě.

Nejsme tu proto, abychom se báli, jak nás svět vnímá. Abychom se báli sami sebe.
Možná je Bůh energie, která se zhmotňuje a zaniká, pulsuje a mění se, vyvíjí se a poznává sama sebe. I skrze nás.

Možná je naše podstata propojena se Zemí skrze naše těla. Energie, která se zhmotňuje a udržuje všechno živé v synchronicitě a v rovnováze. Této síle se potřebujeme odevzdat. Touto silou se potřebujete nechat vést. Zevnitř.
Možná si tím vezmeme zpátky svou moc, které jsme se kdysi vzdali. Ucítíme svou svéprávnost. Sílu a neoblomnost. Zodpovědnost každý sám za sebe a přitom za nás všechny.

Možná náboženství zapřely ženu a tělo, abychom to nezjistili. Abychom se nenašli. Odvedli naší pozornost mimo nás.

V jediného Boha věřit budeš. Sám v sebe.A tím budeš v souladu se vším, co je.

Jsme člověkem. Buďme lidští.

Přestaňme před sebou utíkat a popírat sami sebe.

Už Ježíš o tom mluvil.